Doučování angličtiny Kroměříž: 7 signálů, že je čas začít

Doučování angličtiny nemusí začít až ve chvíli, kdy přijde první pětka. Někdo potřebuje dohnat mezery, jiný se bojí mluvit a další se ve škole naopak neposouvá tak rychle, jak by mohl. Jak poznat, že je čas něco změnit? Podívejte se na 7 signálů, kdy může pomoci doučování nebo individuální výuka angličtiny v Kroměříži. 

Podle mě se potřeba pomoci s angličtinou nedá poznat pouze podle známek.

Učím děti, teenagery, studenty středních a vyšších odborných škol i dospělé a znovu se mi potvrzuje jedna věc:

dva studenti se stejnou úrovní angličtiny mohou potřebovat úplně jiný způsob výuky.

Jeden potřebuje konečně pochopit gramatiku. Druhý ji zná, ale bojí se promluvit. Třetí se dokáže naučit všechna slovíčka na test, ale za týden si je nepamatuje. A další angličtinu vlastně umí mnohem lépe, než si o sobě myslí.

Jak tedy poznat, že současný způsob učení nefunguje a že by mohlo pomoci doučování nebo individuální výuka angličtiny?

1. Učíte se, ale máte pocit, že se nikam neposouváte

Možná ten pocit znáte.

Člověk se angličtinu učí několik let, píše testy, učí se slovíčka a postupně probírá další a další gramatiku.

Přesto má pocit, že je pořád na stejném místě.

U školáků často vidím klasický scénář: večer před testem se naučí seznam slovíček, test zvládnou a za několik dní velkou část slovní zásoby zapomenou.

Problém přitom nemusí být v tom, že se učí málo.

Možná se jen učí způsobem, který jim nevyhovuje.

Když například student přijde s tím, že ho čeká test ze slovíček a chce je se mnou procvičit, většinou nestačí, abychom si seznam několikrát přečetli nebo se navzájem zkoušeli z českého a anglického překladu.

Ze stejných slovíček proto připravuji několik různých typů cvičení a postupně zvyšuji jejich obtížnost.

Nejdříve může student například spojovat anglické slovíčko s jeho anglickým významem. V dalším cvičení vybírá správné slovo podle kontextu nebo ho doplňuje do věty.

Potom už musí slovíčko použít sám.

Může vytvořit vlastní větu, otázku nebo ho použít v gramatice, kterou právě probíráme. Pokud se například ve škole učí budoucí čas, nestačí mi, že zná samotný překlad slovíčka. Zkusí s ním vytvořit větu v budoucnosti.

Nakonec můžeme pracovat s překladem celé věty z češtiny do angličtiny, ve které musí správně použít třeba dvě nebo tři slovíčka ze svého seznamu zároveň.

Student se tak ke stejnému slovu během jedné lekce dostane několikrát, ale pokaždé s ním musí udělat něco jiného.

Například:

borrow = půjčit si

Nejdříve pozná jeho význam.

Potom ho doplní do věty:

Can I ___ your pen?

Následně vytvoří vlastní otázku nebo větu:

Can I borrow your phone?

A nakonec ho může použít společně s další slovní zásobou v celé větě, kterou musí sám přeložit.

Stejně důležité je podle mě ukázat studentům, že anglické slovíčko často nemá pouze jeden český překlad.

Typickým příkladem je run.

Student ho může znát jako:

run = běhat

Jenže potom narazí například na:

I went for a run yesterday.

She runs her own business.

The programme is running.

A najednou vidí, že jedno známé slovíčko může fungovat v úplně jiných situacích.

Nechci po studentovi, aby se během jedné lekce naučil všechny možné významy každého slova. Pokud ale narazíme na častý další význam, ráda mu ho ukážu rovnou.

Právě tak se totiž ze seznamu slovíček k testu postupně stává slovní zásoba, kterou student opravdu umí použít.

A to je pro mě mnohem důležitější než to, jestli dokáže jeden večer bez chyby odříkat dvacet překladů.

2. Gramatiku zvládnete ve cvičení, ale ne v běžné větě

Tohle je podle mě jeden z nejčastějších problémů.

Student bez problémů doplní:

Yesterday I ___ to school.

Ví, že správná odpověď je went.

Když se ho ale o chvíli později zeptám:

What did you do yesterday?

najednou potřebuje dlouho přemýšlet, jak větu vůbec poskládat.

Gramatické pravidlo tedy zná, ale ještě ho nemá propojené s běžným používáním angličtiny.

Proto při individuální výuce angličtiny ráda využívám i prvky Callanovy metody, založené na rychlých otázkách a odpovědích, opakování a aktivní komunikaci.

Student musí reagovat a odpovídat v celých větách. Postupně tak méně přemýšlí nad tím, že nejdříve potřebuje podmět, potom sloveso a nakonec předmět. Správná stavba věty nebo otázky mu díky opakovanému používání začne naskakovat mnohem přirozeněji.

Právě o to mi při výuce jde – aby student nemusel před každou větou v hlavě skládat gramatický vzorec, ale dokázal anglicky reagovat.

Gramatiku zároveň ráda procvičuji na tématech, která studenty skutečně zajímají.

U někoho je to fotbal, u jiného Roblox, make-up, hobby horsing, cestování nebo zeměpis. Pokud například procvičujeme minulý čas, nemusíme tvořit deset náhodných vět z učebnice. Můžeme se bavit o posledním fotbalovém zápase, dovolené nebo o tom, co student dělal o víkendu.

U dospělých zase při konverzačních lekcích využívám témata jako cestování, rodičovství, práce, umělá inteligence nebo události, které se právě dějí kolem nás.

Angličtina podle mě dává mnohem větší smysl ve chvíli, kdy pomocí ní člověk mluví o něčem, co by skutečně chtěl říct i ve svém vlastním jazyce.

3. V angličtině se začínají hromadit mezery

Jazyk je trochu jako stavebnice.

Jedna věc navazuje na druhou a pokud chybí základy, další gramatika se na nich staví jen velmi těžko.

Poměrně často se mi například stává, že přijde student posledního ročníku střední odborné školy nebo nástavbového studia a na otázku, co právě probírají ve škole, odpoví:

"Předminulý čas."

Když ale začneme pracovat, zjistíme, že si ještě není jistý ani v základních přítomných, minulých nebo budoucích časech.

V takové chvíli pro mě nemá smysl začít vysvětlovat past perfect jen proto, že je právě na programu ve škole.

Vracíme se tam, kde mezera skutečně vznikla.

Začneme třeba úplným základem – jak se v angličtině skládá věta, jak funguje otázka a zápor – a postupně si znovu projdeme jednotlivé časy.

Velmi důležité je pro mě také učit gramatiku v souvislostech a jednotlivé časy mezi sebou porovnávat.

Student se například naučí present simple a present continuous. Když později zvládne past simple, nezůstanu jen u samostatných cvičení na minulý čas.

Nejdříve si ukážeme rozdíl mezi přítomným a minulým časem. Potom dostane cvičení, ve kterém už musí sám rozlišovat mezi present simple, present continuous a past simple.

Teprve když se v těchto třech časech bezpečně orientuje, přidáváme další – například past continuous. A znovu porovnáváme: kdy použít past simple, kdy past continuous a proč.

Postupně tedy nepřidáváme jen další a další gramatická pravidla, ale stále je propojujeme s tím, co už student umí.

Právě tento způsob se mi při individuální výuce a doučování angličtiny osvědčuje nejvíce. Student se neučí jednotlivé časy jako izolované poučky, ale začíná chápat rozdíly mezi nimi a orientovat se v tom, který čas potřebuje v konkrétní situaci použít.

Proto když ke mně přijde nový student, nezačínám automaticky stránkou, kterou právě probírají ve škole.

Pomocí otázek a krátké konverzace si nejprve potřebuji udělat představu o jeho skutečné úrovni.

Jak dobře rozumí?

Jakou používá slovní zásobu?

Dokáže vytvořit otázku?

Jak pracuje s gramatikou, kterou už by měl znát?

A zároveň sleduji ještě jednu velmi důležitou věc:

Jak se při používání angličtiny cítí.

Pokud vás zajímá, jak může individuální výuka pomoci studentovi postupně doplnit mezery a získat v angličtině větší jistotu, přečtěte si také článek Výuka a doučování angličtiny Kroměříž – ZŠ, SŠ a příprava na maturitu. 

4. Odpověď možná znáte, ale bojíte se ji říct

U nového studenta si všímám, zda je přirozeně otevřený a klidně něco zkusí odpovědět i když váhá, nebo zda každou odpověď dlouho kontroluje v hlavě, protože se bojí udělat chybu.

A právě strach z chyby může být někdy větší překážkou než samotná gramatika.

Proto studentům od začátku říkám jednu věc:

Já jsem tady mimo jiné právě proto, abych chyby opravovala.

Kdyby všechno uměli, doučování by nepotřebovali.

Chybami se člověk opravdu učí.

Když student řekne: Yesterday I go to cinema.

je to pro mě mnohem lepší situace než úplné ticho. Větu můžeme opravit, vysvětlit si proč a pokračovat.

Pokud se ale člověk bojí říct cokoliv, aby náhodou neudělal chybu, velmi těžko může získat jistotu v mluvení.

A právě odstranění tohoto strachu považuji za jednu z nejdůležitějších částí individuální výuky.

Když se podaří odbourat obavu z mluvení, velká část cesty je podle mě vyhraná.

5. Jedna známka začne určovat, co si o své angličtině myslíte

6. Angličtinu zvládáte v učebnici, ale ne v reálném životě

Student může znát přítomný čas, minulý čas i budoucí vazby.

Může mít slušnou slovní zásobu.

A přesto při jednoduché konverzaci najednou tápe.

What did you do at the weekend?

Where would you like to travel?

What do you think about it?

Najednou nestačí vybrat možnost A, B nebo C.

Je potřeba vytvořit vlastní myšlenku.

A právě to je dovednost, kterou je potřeba trénovat.

Krásným příkladem je moje nejstarší studentka, které je 81 let a miluje cestování.

Jejím cílem není sedět nad desítkami stránek gramatických cvičení.

Potřebuje angličtinu použít.

Proto spolu hodně konverzujeme a procvičujeme situace, se kterými se může při cestování skutečně setkat.

Jak se dát s někým do řeči.

Jak se zeptat, odkud člověk pochází.

Jak mluvit o rodině, dětech, vnoučatech nebo koníčcích.

Jak reagovat na letišti.

Jak se domluvit v hotelu.

Jak řešit rezervaci.

Jak si poradit v restauraci.

Je to praktická a situační angličtina.

A právě na ní je krásně vidět, proč musí mít výuka pro každého studenta jiný cíl.

7. Chybí vám důvod, proč se angličtinu vlastně učíte

U čtyřletého dítěte většinou nemusím vysvětlovat, proč by se mělo učit anglicky.

Výuka probíhá přes hry, písničky, pohyb, tanečky, kartičky nebo soutěže.

Dítě se baví a angličtina je přirozenou součástí aktivity. V tomto věku často funguje především vnější motivace – pochvala, hra, soutěž, radost z aktivity nebo společného úspěchu.

U teenagerů už je situace úplně jiná.

Tam často nestačí říct: "Musíš se to naučit, protože to bude v testu."

Známka, pochvala nebo strach ze špatného výsledku jsou typickými příklady vnější motivace. Mohou fungovat krátkodobě, ale pro dlouhodobé učení jazyka je podle mě mnohem důležitější postupně budovat také vnitřní motivaci.

Proto se teenagerům snažím ukazovat, proč budou angličtinu potřebovat také mimo školu.

Při cestování.

Při komunikaci s lidmi ze zahraničí.

Při studiu.

V budoucí práci.

Nebo jednoduše ve chvíli, kdy se budou chtít s někým normálně bavit a nebudou chtít při každé druhé větě vytahovat telefon a čekat, co jim přeloží aplikace.

Ve chvíli, kdy student pochopí vlastní důvod, proč se chce anglicky domluvit, se z povinnosti může postupně stát skutečná potřeba a zájem.

U dospělých bývá situace často jednodušší.

Ti už většinou velmi dobře vědí, proč se angličtinu učí.

Někdo ji potřebuje do práce.

Někdo chce cestovat.

Někdo se chce konečně přestat bát mluvit.

U nich tedy často převažuje právě silná vnitřní motivace – mají konkrétní cíl a vědí, proč se k němu chtějí dostat.

A právě vnitřní motivace dokáže ve výuce udělat obrovský rozdíl, protože student se neučí jen kvůli známce nebo testu, ale proto, že angličtinu skutečně chce ve svém životě používat.

Neexistuje jedna správná metoda výuky angličtiny

S angličtinou pracuji se studenty opravdu napříč věkovými skupinami – od čtyřletých dětí přes žáky základních škol, teenagery, středoškoláky a studenty vyšších odborných škol až po dospělé.

Moje nejstarší studentka má 81 let.

A právě díky tomu stále více vidím, že neexistuje jeden způsob výuky, který by fungoval pro každého.

Čtyřleté dítě potřebuje pohyb, hru, obrázky a písničky.

Teenager často potřebuje najít důvod, proč ho má daná věc vůbec zajímat.

Student střední nebo vyšší odborné školy může potřebovat kombinaci gramatiky, konverzace a praktické angličtiny.

Dospělý člověk většinou přichází s velmi konkrétní motivací a chce se zaměřit právě na ni.

Proto neučím podle jedné učebnice stránku po stránce.

Během své praxe jsem si vytvořila a shromáždila vlastní materiály a podle konkrétního studenta kombinuji pracovní listy, kartičky, hry, různé pomůcky, konverzační aktivity nebo interaktivní výukové servery.

Někdy potřebujeme půl lekce opravdu důkladně vysvětlovat jeden gramatický jev.

Jindy je nejlepší skoro celou hodinu mluvit.

A někdy zjistíme, že problém není v nové látce, ale v něčem, co student nepochopil před dvěma lety.

Výuka se podle mě má přizpůsobit studentovi, ne student výuce.

Doučování, nebo individuální výuka angličtiny?

Ne každý, kdo ke mně přijde, potřebuje klasické doučování.

Někdo potřebuje vysvětlit školní látku a zlepšit známky.

Někdo chce doplnit mezery z předchozích let.

Někdo se připravuje na maturitu.

Jiný chce hlavně konverzovat.

A někdo má angličtinu ve škole úplně v pořádku, ale chce se posunout dál.

Proto se u mě doučování a individuální výuka často přirozeně prolínají.

Jednu lekci můžeme vysvětlovat gramatiku.

Další ji používáme při konverzaci o fotbale, cestování nebo jiné oblasti, která studenta baví.

Důležitý je pro mě výsledek:

aby student nejen znal správnou odpověď v testu, ale rozuměl tomu, proč je správná, a dokázal angličtinu použít i sám.

Má smysl začít s doučováním ještě předtím, než vznikne velký problém?

Určitě nemusíte čekat na první pětku.

Někdy stačí několik lekcí, během kterých společně objevíme jednu konkrétní mezeru a napravíme ji.

Jindy je vhodnější pravidelná výuka.

A někdy člověk nepotřebuje "doučování" v klasickém slova smyslu vůbec – potřebuje hlavně začít více mluvit, změnit způsob učení nebo získat větší sebevědomí.

Právě proto je pro mě důležitá už první lekce.

Nejen kvůli tomu, abych zjistila úroveň angličtiny.

Ale také proto, abych poznala člověka, kterého budu učit.

Doučování a individuální výuka angličtiny v Kroměříži

Pokud hledáte doučování angličtiny v Kroměříži, nemusíte předem vědět, jestli potřebujete gramatiku, konverzaci, přípravu do školy nebo kombinaci všeho.

Od toho je první setkání.

Podíváme se na současnou úroveň, cíle, případné mezery i na to, jaký způsob práce vám nebo vašemu dítěti nejlépe vyhovuje.

Individuální výuka ale není určena jen studentům, kteří mají s angličtinou problémy.

Někdy je situace přesně opačná.

Student angličtinu zvládá dobře, ale má pocit, že se ve škole neposouvá tak rychle, jak by mohl. Ve třídě je totiž přirozeně více žáků s rozdílnou úrovní a učitel musí pracovat s celou skupinou. Není proto vždy možné věnovat více času studentovi, který by potřeboval rychlejší tempo, náročnější úkoly nebo větší prostor pro konverzaci.

Právě tehdy může mít smysl individuální výuka angličtiny, při které se nemusíme držet tempa celé třídy a můžeme se posouvat podle schopností a potřeb konkrétního studenta.

Výuku přizpůsobuji dětem, teenagerům, studentům i dospělým a snažím se, aby angličtina nebyla jen další sada pravidel k zapamatování.

Někdo potřebuje dohnat mezery.

Někdo se potřebuje rozmluvit.

A někdo naopak potřebuje, aby ho angličtina více posouvala dopředu.

Protože někdy opravdu není potřeba učit se víc.

Stačí se začít učit jinak.

Pokud máte pocit, že by vám nebo vašemu dítěti prezenční či online individuální výuka či doučování angličtiny v Kroměříži mohly pomoci, ozvěte se mi. Společně probereme, co právě potřebujete a jaký způsob výuky by vám nejlépe vyhovoval.

📞 739 650 893
✉️  barbora@growenglish.cz